Od českej poradkyne pri dojčení Mirky Cheb:

Příběh maminky, které se podařilo začít plně kojit po dvou měsících od porodu.

„Z porodnice jsem odcházela pátý den po porodu. Po porodu císařským řezem, v celkové anestézii. Operace byla plánovaná, protože můj syn seděl v bříšku zadečkem napřed a očekávalo se, že bude mít přes 4 kg. Dle plánu operací na týden byl vybrán den příchodu mého miminka na svět. Byl vybrán. Až teď s odstupem času mi dochází, jak absurdní to celé bylo – ta neschopnost respektovat základní přírodní pravidlo, že „až uzraje, upadne“. Plánovaná operace na vyndání mého miminka, tedy „porod“, měla pro mě několik významných důsledků. Mezi nejzávažnější patří jednak to, že se vzpomínka na můj „porod“ smrskla na plytký rozhovor se zřízencem Jardou, který mě vedl na operační sál, a koženými řemeny mi připoutal nohy i ruce k operačnímu lehátku, a jednak „ne-schopnost“ kojit. Se vzpomínkou na to, jak přišel můj syn na svět, už nic neudělám. S „ne-schopností“ kojit jsem se rozhodla bojovat.

Záměrně to, co se odehrávalo v mém životě uplynulé dva měsíce, nazývám „ne-schopnost“ kojit, protože dneska jsem už přesvědčená o tom, že každá máma, která má alespoň jedno prso a chce z něj kojit, je kojení schopná. Ale o tomhle jsem přesvědčená teprve pár dní. Pár dní, co plně kojím.

Z porodnice jsem odcházela tedy pátý den po porodu. S miminkem v jedné ruce a s papírkem s názvem příkrmu, který si mám koupit, v ruce druhé. Ačkoli mi byl syn několikrát přiložen ještě na pooperačním pokoji k prsu, a ačkoli mi byl pak na pokoj šestinedělí vožen pravidelně každé tři hodiny na přisátí, kdy jsem kojila deset minut z jednoho a deset minut z druhého prsa, laktace se kupodivu nespustila a syn byl už od začátku krmen umělým mlékem. Porodnici jsem tedy opouštěla s tím, že je možné, že se mléko spustí, až budu doma v klidu, klidně až za 14 dní. Přestože byl personál porodnice skvělý, od uklízeček, přes sanitářku, sestry, až po vrchní sestru, nikdo mi neuměl říct nic jiného, než „10 minut jedno, 10 minut druhé, a dokrmit“. A tak jsem to tak dělala. A taky googlila a googlila, co mám dělat a co ne, jaká je správná technika kojení, co je to pauza v bradě, jaké jsou na trhu kojící čaje, že musím prsa nahřívat a masírovat, držet pauzy mezi kojením 1,5-2 hod, začala jsem užívat homeopatika, pila 6 litrů vody denně. Komunikovala jsem se svými kamarádkami, co už děti mají. Často jsem dostala rady typu „Musíš kojit, víš, že nekojený miminka jsou pak víc nemocný, že jo?“ „Kojení je nejlepší způsob, jak miminku zajistit imunitu, už ses rozkojila?“ „Čím dřív začneš plně kojit, tím líp, víš to?“ Ano! Ano! Ano! Samozřejmě, že vím! Samozřejmě, že chci pro svoje miminko to nejlepší! Já chci kojit! Ale co mám dělat, když to nejde?! „Zkus zavolat laktační poradkyni Mirce…“

Co mi asi tak řekne nového, co bych už nečetla v příručkách a na internetu?! Vždyť sama bych už klidně mohla být laktační poradkyně!, myslela jsem si v duchu a dál pokračovala v přísně technicky zaměřeném způsobu kojení. Dodržovala jsem všechny rady, co jsem načetla, ale skoro nic se nezměnilo. Tedy co se týče laktace. Jediné, co se měnilo, byl můj psychický stav. Uplakané miminko, prázdná prsa, neustálé vyvařování lahví a míchání instantního nápoje z prášku bylo spouštěčem poporodní deprese. Já tak hrozně chtěla kojit! Nebyla jsem schopná jíst, pít, hrát si se synem, protože jsem nebyla schopná kojit. Zavolala jsem gynekologovi, aby mi poradil, co mám dělat, že to, co mi řekli v porodnici, nefunguje, a už je to těch jejich 14 dní pryč! Poradil mi, ať se obrátím na pediatra. O.k., zavolala jsem a pozvali mě na druhý den na kontrolní vážení před a po kojení. Po 30 minutách kojení v ordinaci jsem nakojila 40 ml. Nebylo to zlé, ale bylo to málo. Tak jsem si koupila váhu, abych mohla syna před a po každém kojení vážit. Další týdny strávené s mým miminkem dostaly tedy nový rozměr – kromě vyvařování lahví a míchání příkrmů jsem navíc začala miminko vážit před a po kojení a vše si pečlivě zapisovala. Bez efektu.

Už jsem pomalu začala věřit, že patřím mezi jakési 3% žen, které kojit nemohou. Ostatně i u pediatra jsem dostala informaci, že prostě nemůžou všechny ženy kojit, a navíc k dobru pár příběhů žen, které přestaly kojit, když….., a nebo když…., a taky že přikrmovaly, když….. . A že mám zkusit novou strategii – 5 minut jen z jednoho prsa, a dokrmit. Byla jsem hrozně zmatená, vůbec jsem nevěděla, co dělat, co je správně, dostávala jsem otázky, které mi připadaly naprosto absurdní, ale byly položeny s takovou samozřejmostí, že jsem si připadala jako úplná blbka, že na ně neznám odpověď. „Kolik odstříkáte mléka po kojení?“ Panebože, já dělám něco špatně, já po kojení neodstříkávám! Ale vždyť já nemám co…nebo jako to bylo myšleno? Přece se mě dětský lékař nebude ptát na nějakou blbost, to já jsem ten, který to nedává, který neví, neumí,… Koncem druhého měsíce začal být můj syn plačtivý, odmítal lahev, pak i v návalech velkého pláče prso. Zmínila jsem se o tom na dvouměsíční prohlídce a následně jsme si spolu proběhli maratonem různých vyšetření (což by samo o sobě vydalo na samostatný příspěvek…), aby se de facto nezjistilo nic moc. Pro mě to byl ale signál od miminka, kterému po zdravotní stránce nic není, že musím začít dělat něco jinak. V tu dobu jsem opět dostala referenci na poradkyni Mirku. Fajn tedy. Proč ne, už jsem vyzkoušela kde co, proč ne tohle.

Když v pátek večer Mirka dorazila, byla jsem připravená – očekávala jsem, že ocení můj kojící polštář, váhu, pečlivé zápisky, očekávala jsem, že nebude nadšená z toho, že dokrmuji z lahve, kvůli nesprávné technice sání, byla jsem připravená to aspoň napravit tím, že se pochlubím, že nepoužíváme dudlík. Byla jsem připravená. Jenže na něco úplně jiného. Mirku nic z toho vůbec nezajímalo. Ale vůbec. Na nic z toho se neptala, když jsem se o čemkoli na úvod zmínila, pokývala hlavou, že jako jo, že to bere na vědomí, že to tak dělám, ale nepřicházelo žádné hodnocení. Ani pozitivní, ani negativní. Dneska už tuším, co si o tom všem myslela, ale tehdy bylo vlastně hrozně důležité, že na to neřekla právě vůbec nic.

Jediná instrukce, která mi měla pomoct se začátkem plného kojení, byla po tom všem vyváření, míchání, vážení a sledování kdečeho, vlastně hrozně jednoduchá – umožnit miminku první samopřisátí, které měl zažít už před dvěma měsíci, a nahý nepřetržitý kontakt s miminkem kůže na kůži, bříško na bříško, ve dne v noci, příští čtyři dny, a pak i tak dlouho, jak bude potřeba. Kontakt kůže na kůži jsme občas s miminkem praktikovali, proto jsem tomu ze začátku nevěřila tolik jako dneska.

ilustračné foto

Syna jsem svlékla úplně, sebe do půl těla, položila jsem jej na své břicho a uvelebila se na gauč. Miminko začalo plakat. Normálně bych bývala vstala a v náruči při chůzi by plakat přestal. Vždycky jsem si myslela, že když ho chovám u sebe a sednu nebo lehnu si s ním a on začne plakat, že se mu to nelíbí, proto jsem vždy vstala, chodila s ním, a když už jsem byla utahaná, položila jej do postýlky, protože už jsem prostě nemohla. Minulý pátek jsem v rámci restartu vztahu s miminkem nevstala a nechala jej plakat. Bylo pro mě hrozně důležité, že Mirka seděla vedle mě a vyprávěla mi o tom, že si miminko musí v mé náruči odžít všechnu svoji bolest. Kdybych chtěla plakat i já, je to také normální. Ještě než to dořekla, plakala jsem. A pak ještě několikrát. Teď, když tohle píšu s notebookem na kolenou, spí moje miminko na mém břiše, poslouchá mé srdce, já poslouchám jeho dech, očichávám ho, jak voní…a pláču zase. Nikdy jsme si nebyli tak blízko. Ani když jsme se poprvé v životě viděli, ani když jsme poprvé přišli domů, prostě ještě nikdy.

A tak jsme strávili další tři hodiny, miminko, já a Mirka. Miminko se přisávalo, hledalo, zobalo, vztekalo, plakalo, spalo, já plakala. Když Mirka odcházela, dostali jsme úkol – trávit spolu v tomto kontaktu i noc a pokud možno se vlastně v následujících dnech vůbec nezvedat z peřin. Zavolala jsem své mamince, abych jí poreferovala, jak to probíhalo, co nás teď čeká a požádala ji, jestli by mi nepřišla připravit nějaké jídlo k večeři a připravit snídani, abych nemusela dělat vůbec nic. Za hodinu stála má maminka u dveří, s jídlem, noční košilí a kartáčkem na zuby. Měla totiž stejný názor na společné spaní s miminkem jako já – hrozí velké riziko, že jej zalehnu. Proto se rozhodla, že se mnou stráví noc, aby ohlídala, že jsem miminko nezalehla.

Bála jsem se stejně jako ona, ale věděla jsem, že když miminko položím jako vždy do postýlky, že přeruším ten proces, který jsme začali startovat. Obložila jsem se v posteli polštáři, aby když by miminko sklouzlo z mého břicha, aby se neskutálelo z postele pryč. Ležela jsem na zádech, na kterých nikdy nespím, byla jsem zoufalá, že nemůžu usnout, probírala jsem si, jak asi bude vypadat zítřek, když budu nevyspalá a unavená, jestli to na tvorbu mléka nebude mít opačný efekt. Všechno mě začalo bolet, záda, hlava, svaly na krku mi ztuhly. Ani nevím jak, ale po několika hodinách jsem usnula. Ne nadlouho. Když moje bedlivá maminka zpozorovala, že spím, pohotově mě vzbudila – přece nemůžu spát, musím dávat pozor na miminko. Na miminko, které v půl desáté usnulo a spalo a spalo a spalo. Probudil se až v půl druhé, hledal bradavku, napil se a zase usnul. Všechno mě bolelo. Ale došlo mi, že miminko není petlahev s vodou a že se prostě neskutálí. Usnula jsem. A maminka mě opět vzbudila. Stihly jsme se tu noc ještě pohádat, nechtěla jsem, aby mě budila. Byla jsem nevrlá, naštvaná, ztuhlá. Musela jsem se otočit na bok, jinak bych už nevydržela asi ani minutu. Položila jsem syna vedle sebe na bok, čelem ke mně, hlavu měl na mých prsou. Chtěla jsem mu udělat prostor a trochu se od něj odtáhla, aby mohl dýchat. Jak jsem se posunula směrem dozadu, zcela přirozeně mě následoval dopředu, vůbec se mě nechtěl vzdát. Tak jsme strávili čas až do šesti hodin ráno.

Ráno jsme s maminkou hodnotily noc, ptala se mě, jestli si myslím, že to mělo nějaký efekt. Nevěděla jsem, spíš bych řekla, že ne. Prostě usnul tak jako dřív, spal stejně jako dřív, akorát já se u toho nevyspala. Zvažovala jsem, jestli náhodou není jedno, jestli spí na mě nebo v postýlce, když tak jako tak spí. Při následném kojení jsem zjistila, že to jedno není – syn pil plnými doušky a z druhého prsu se mi začalo spouštět mléko. Neuvěřitelné. To se nikdy dřív nestalo, vždyť já měla vždycky málo mléka!

Během těch několika dní, kdy jsme se synem trávili společně nonstop den i noc (i jsem s ním byla několikrát čůrat, abych ho nemusela odkládat), jsem byla plná obav, strachu z toho, jestli pije dost, jestli nebude dehydrovaný, pořád jsem ho chtěla vážit, měřit, jednou jsem už měla namále, abych mu nedala příkrm, kde bych měla jistotu, že vypil tolik a tolik vody. Přestože jsem měla několik slabých chvilek, kdy jsem to chtěla vzdát, protože jsem si připadala jako otrok, připadala jsem si znásilňovaná vlastním dítětem (prosím, odpusť mi tyhle myšlenky…), byla jsem vlastně otrokem vlastní nedůvěry jak v sebe, tak v syna.

Děkuju, že mi Mirka byla na blízku a že mě navedla na to, abych pořád všechno neřešila, nesledovala, neměřila, abych byla v klidu, a věřila tomu, že mé miminko je chytré a ví ze své přirozené podstaty, co dělat. Podpořila mě v tom, abych svému dítěti věřila, a abych věřila sama sobě, že budu dobrá máma.

Děkuju.“